Logo
Nevíte si rady? Zavolejte.
0 ks
za 0,00 Kč
Váš košík prozatím neobsahuje žádnou andělskou radost :(
Potřebujete poradit? Neváhejte mě kontaktovat.
Nakupte ještě za 1 500,00 Kč a máte dopravu ZDARMA
Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů ;-)

Přejete si vlastní barevnou kombinaci? Napište na e-mail vera@nej-andele.cz. Bude-li vaše přání realizovatelné, udělám andílka (nebo jiný šperk) přesně pro vás ;-)

  1. Úvod
  2. Andělský blog
  3. Karty Andělské Cesty
  4. Andělská karta: Udělej to, co už dlouho odkládáš.

Andělská karta: Udělej to, co už dlouho odkládáš.

Tak copak odkládáte? Vsadím se, že víte.

Odkládání… dennodenní lidská přirozenost. Také říkáte: „Nemám čas. Nestíhám!“?

Rodičům zavolám až zítra (jeden den se to přece nezblázní). Sice jsem to nestihla už včera, předevčírem, no vlastně už je to týden. Nebo dokonce dýl? Přesně nevím, ale mám toho teď tolik. Zítra už jim fakt zavolám.

A že jsem dnes manželovi neřekla „Miluji tě!“? Vždyť je to přece jasné. Proč o tom mluvit, když to ví… no – i když, měla bych se mu omluvit, že jsem včera byla fakt protivná. Byla jsem prostě hrozně unavená z práce – taky by to mohl pochopit. Tak třeba zítra.

Na hřiště s dětmi půjdu až o víkendu. Dneska jsou přece přednější úkoly a hlavně – musím ještě vyřídit maily. Tak rychle, vykoupat, pusu a spát. Číst pohádku? Na to už jste velký! Dobrou – zhasínáme.

Možná si teď říkáte – drobnosti.

Jenže… co když se ráno probudíte a rodiče tu ráno nebudou? Co když přijdete večer z práce a manželovy věci budou pryč? Co když už nebude žádné zítra – žádný příští víkend?

Já vím, je to drsné – takhle přemýšlet. Jenže nikdo z nás neví, kdy má ten jeho příběh napsaný konec. …teda kromě mojí tchýně, která nám říká, že tady bude do devadesáti laughing

Nechci strašit. Ale zítra může být pozdě – zavolat, přečíst pohádku, omluvit se, šeptat zamilovaná slova, obejmout, políbit, naslouchat, jen tak být.

Letos na jaře jsem se ráno probudila a moje milované jediné dítě omdlelo. Okamžitě jsme jeli do nemocnice. Cestou omdlela ještě dvakrát. Vzali jí krev a řekli, že je v pořádku - prý omdlela z hladu. Posílali nás domů, ale já tušila, že z hladu to nebude. Vydupala jsem si příjem a jeden den na pozorování. Odpoledne jí znovu vzali krev a najednou u nás byli tři doktoři, a že musí okamžitě na sál. S manželem jsme vůbec nechápali, co se děje. Ani jsme se nestačili otočit a už ji chystali. Neměli jsme čas vysvětlit jí, co se děje, co se bude dít, proč tam musí sama. Stáli jsme za těmi prosklenými dveřmi k operačním sálům tři dlouhé hodiny. Stojíte tam a můžete jen jediné – modlit se. Můj manžel, který se „mým andělům“ do té doby spíš smál, mě držel za ruce a šeptal mi: „Prosím, popros je. Popros anděly, ať ji zachrání. Ať jsou s ní. Prosím. Řekni jim to – s tebou oni přece mluví.“ Když se konečně na výtahu rozsvítilo číslo 7 (v sedmém patře jsou dětské JIPky), pochopili jsme, že jedou pro ni a je v pořádku. Po operaci nám řekli, že už více než 24 hodin krvácela do střev a kdybychom nezůstali v nemocnici a odjeli domů, druhého dne by se nedožila. Dělím se s vámi o svůj zážitek proto, abyste pochopili, jak je život křehký a jak rychle může být všechno jinak.

Když se dnes otočím a podívám se zpátky na ty šílené chvíle, nechci už je nikdy zažít. Ale zároveň jsem vděčná, že jsme dostali druhou šanci. A neustále si tu prožitou bezmoc připomínám. Třeba, když na mě večer volá z pokojíčku: "Mami, pojď mi dát pusinku." Dřív jsem často odpověděla: "Už jsi velká." a dál jsem ťukala do počítače. Dnes se zvednu a jdu. Jdu ji opusinkovat, pomazlit a vyběhla bych ty schody do patra i třikrát za sebou. Protože nikdy nevíte, jestli to není naposledy.

Nečekejte, jestli dostanete druhou šanci, jako já. TEĎ si odpovězte na otázku: Co v tomto životě nechci nestihnout? Nemusíte být superžena (nebo supermuž) a vždycky všechno zvládnout. Stačí se rozhodnout, že každý den uděláte alespoň jednu věc, kterou nechcete v tomto životě nestihnout. Právě dnes je ten nejlepší den s tím začít.

...protože až jednou budete odcházet, nebudete litovat nedopsaný mail obchodnímu partnerovi, ale to, že jste byli líní vyběhnout večer schody, abyste svému dítěti dali pusu na dobrou noc.

Líbí se vám můj článek? Sdílejte ho s přáteli!